Ru-blogcom | Život bez lásky: Kapitola třetí

 Dneska se koná pohřeb. Táta moc přátel neměl a tak tu byla spíše jen rodina. Já jsem kvůli mámě musela předstírat smutek. Po pohřbu mi napsal Jim. Jako vždy, že se omlouvá, proč jsem nepřišla do školy a, že si myslí, že se mu vyhýbám. Dneska sem na něj neměla náladu a tak jsem si vypla mobil. Dlouho do noci jsem si malovala jeho a mě. Asi ve 1:14 jsem se rozhodla, že mu zavolam. "Proč mi voláš v Pondělí ve čtvrt na dvě?" Drze se zeptá. "Omlouvám se ti, ale jidny bych si na to netroufla. Celou noc jsem se přemlouvala a tak prosím nevypínej to. Porsíím!" Jim souhlasil, posadil se na postel a poslouchal. "Asi by jsme si měli promluvit." Nabídnu mu, ale on mi řekne, že musí brzy vstávat a tak by byl rád, kdyby jsme se nesešli po škole a nepopovídali by jsme si. Nezbývylo mi nic víc, než jen souhlasit. "Tak mi zejtra ve škole řekni kde se sejdem." Vypla jsem to a začala malinko brečet. Vzala si deníček a začala psát:

Milí deníčku,

konečně jsem se rozhodla Jimmimu zavolat, ale on mne odkopl. Prý, že si chce promluvit až zítra, ale to už nebudu připravená. Nevím co bych měla říkat, jak se chovat, jak stát,.... Doufám, že to dopadne dobře a, že se to nějak nepošlape.

Ve škole se na mě celou dobu díval. "Hej Jimme! Tabule je tady!" Napomenula ho učitelka. "Omlouvám se." Celý den mi posílal psaníčka typu: "Těším se na tebe!" "Promineš mi to?" a  podobně

Po škole na mě čekal na lavičkách. "Tady jsem!" Zakřičel na mě. Aby to nevypadalo divně a, že se mu vyhybám, tak jsem šla za ním. "Ahoj." Mávla jsem na něj a sedla si vedle něj. "Víš,.. hned jak jsem tě viděl poprví ses mi líbila. Omlouvám se, že jsem to udělal, že jsem to tak uspěchal. Popravdě, já jsem nikdy holku nebalil. To vždycky holky balili mě. Takže promiň." Chytil mě za ruku, "co ty na to. Zkusila bys to?" Nevěděla jsem co říct. Začala jsem se potit a pak ze mě vyklouzlo takové připrdlé ano. "Ano co?" Zeptal se mě divně. "No ptal si se mě, jestli bych to zkusila." POdívala jsem se na něj nechápajíc. "Ahá!" Začal se smát. "To jsem taky nikdy nezažil." Políbil a mě a odešel. Tentokrát jsem nikam neutíkala. Jen jsem se usmívala a sědela jsem tam jak zhulená. Vzala jsem do ruky mobil a napsala mu. Byla jsem tak šťstná, že jsem něvěděla co dělám. Napsala jsem mu sms : "Nechtěl by sis vyrazit? Co takhle zítra u Kalendra v osum?" Kalender je jedna z nejkrásnějších restaurací v okolí. Po pár vteřinách přišla odpověď: "Promiň Jeni, ale už mám něco na práci :( " Hned mi nálada spadla opět na bod mrazu. "Poprví v životě můžu být šťastná, ale pak vlastně ani nemůžu."  U nás doma se ještě stále smutní po mím otcovi a já jediná nic. Nemůžu ani mamce říct co se mi dneska stalo, protože na ní nesmím mluvit. Nechápu, že pro něj smutní, když si na něj pořád stěžovala. To je něco co asi nikdy nepochopím. 

Pííííp, pííííp 

"Přišla mi sms od Jimma." Celá rozzářená jsem si sedla na postel a přečetla si jí. "Nechceš jít ven? Mám voolno do šesti ;)" Chvilku jsem přemýšlela a pak se rohodla. "Jasně! Kde se sejdem?" Jim odepsal: "Už jsem před tvým domem :D " Rychle jsem vylítla k oknu, abych se podívala jestli tam je. "Nevidím tě!" Napsala jsem mu, protože jsem ho nikde neviděla. ":D Dělám si srnadu. Za chvilku budu tam. To jsi tak rychle vylítla ven? :D " Odpověděl mi. Docela jsem se cítila trapně a uchychtla jsem se. "I ty jeden! :) <3 :D " Učesla jsem se, vzala mikinu a šla jsem čekat před barák. "Mami jdu ven." Máma na mě tak koukla. Tuhle větu u mě nikdy neslyšela, páč já nikdy s nikým venku nebyla. Koukala na mě s otevřenou pusou jak odcházým. Venku jsem čekala asi tak deset minut. Pak už mě to nebavilo a tak jsem mu napsala sms jakože kde je. "Promiň, ale asi se trošku zdržím :( Až budu u tebe napíšu ti ;)" Zase sklamaná, zase trapný pocit. Zvedla jsem se a šla domu. "Nějak brzo doma ne?" Zeptala se mě mamka. "Mami tohle prosím neřeš!" Šla jsem do svého pokoje. Sedla jsem si k oknu a vyhlížela ho. Po 40 minutách mě to čekání opět přestalo bavit a tak jsem mu napsala ať už nechodí. No.. Stejně už bylo 5 a tak by to myslím nemělo cenu. 

Milí deníčku,

Myslela jsem si, že můžu být šťastná, ale pokaždé když mám pocit štěstí, něco to vyvrátí. Todle mě nebaví jak pořád se to mění. Přijde mi to jako by si semnou někdo hrál. Nevím už co dělat. Nejraději bych si promluvila s mámou jako vždy, ale stou se nedá mluvit od té doby co otec zemřel. S Dennisem si o tomdle taky povídat nemůžu, protože je to kluk. Doufám, že zítra bude mít Jimm volno a, že mě někam pozve.