Ru-blogcom | Nikdy nevíš-Kapitola první

 Nikdy Nevíš

Kapitola 1. Sen

"Jako malá jsem vždycky toužila po normálním životě. Bohužel naše rodina nebyla nijak bohatá a ani jsme neměli moc přátel který by nás trošinku s pěnezmi podporovali. No.... prostě my jsme neměli nic. Jenom starou barabiznu nakraji lesa. Vůbec nám nepatřila, ale nějak jsme přežívat museli. Otec pracuje jako řidič autobusůa matka lítá z jedné práce do druhé. Nikdy jsem nechodila do školy, byla jsem zavřená doma a nebo jsem chodila žebrat do města o jídlo a v létě do lesa na lesní plody. Párkrát nám charita přivezla nějaké oblečení, jídlo a trošku peněz. Ale moc toho nebylo...."

Jinak  já jsem Lola Krepstorwonová.  Je mi 11 let a sotva žiju. Strašně ráda zpívám a někdy si tím vydělávám ve městě na ulici. Deně si vydělám asi dolar, někdy dolar a půl. Moje maminka je těžce smrtelně nemocná a i přesto pracuje. Snažíme se hledat pomoc u doktorů, ale všechno je na nás velmi drahé.  Barák se nám pomalu rozpadá a tak se snažíme najít nové opuštěné  místo. 

"Oh děvče! Proč sedíš na té studené zemi?" Zeptal se mě nějaký pán v obleku. Vypadal jako nějaký byznysman s kloboukem. Neodpovídala jsem mu,  protože jsem němela co. "Co myslíš, že tady tak sedím? To nevidíš to oblečení?" Pomyslela jsem si v duchu. "Nedal by jste mi trošku pěnez na jídlo? Potřebujeme to." Lola natáhla ruce před sebe, muž se na ní zle podíval a opravdu přišerným hlasem  jí řekl: "Takže žebrota? To promiň, ale takovýchdle lidí se já štítím!" Chytil se za sako a s nosem nahoru odešel. Pokrčila jsem kolena, ruce jsem rychle vrátila a hlavu jsem položila do kolen. 

Tu noc na to se mi o tom zdálo: 

 Seděla jsem na zemi a přišel tam ten pán. Já mu řekla jestli by nedal trošku peněz na jídlo a on se mi začal smát. "Haha! Chudina! Hahaha! Jste to nejhorší na světě! Hahaha! To co mám já, vy mít nikdy nebudete!!!" Zle se na mě podíval a odešel. Chvilku jsem tam jenom tak seděla, ale protože jsem musela sehnat nějaké peníze, stoupla jsem si a začala jsem zpívat. Muž se najednou zastavil. Otočil se a koukal přimo na mě. Když jsem si ho všimla, pomalinku jsem přestala. Chvilku jsem stála a pak jsem si sedla. Muž najednou zamířil opět ke mně. Docela jsem se bála co mi chce. "Máš krásný hlas?" Otrnula jsem na místě. "Cože?" Ptala jsem se ho a snažila jsem se to rozdýchat. Najednou mi podával do ruky vizitku. Pak mu asi došlo, že mu nemám jak zavolat a tak ji raději zase strčil do saka. "Zítra tu buď pokud by jsi chtěla zkusit jít do soutěže ve zpěvu a vydělat si tak na jídlo." Mrknul na mě  a odešel.

V tom jsem se vzbudila. Chvíli jsem tak seděla a přemýšlela co to mělo být?. Když jsem to vyprávěla matce tak mi řekla ať jdu na to místo kde jsem minule byla a ať zpívám. Prý by se něco z toho mohlo stát. Já jsi, ale myslím, že akorát to, že se mi tam někdo bude smát. No, ale šla jsem tam. Čekala jsem na toho pána a když šel kolem, začala jsem zpívat. Jen tak na mě kouknul a šel dál. Takhle jsem to dělala několik dní, ale najednou tam přišel muž. Úplně jiný než ten ve snu. Zastavil se u mě a hodil mi asi stovku. Přestala jsem zpívat a poděkovala jsem mu. "Krásně zpíváš. Zkus to v nějakým castingu!" Mrknul na mě a odešel. "Ale já nevím co to znamená." Ale to mě už asi neslyšel. "Mami? Tati? Co je to castnig?" Zeptala jsem se rodičů, když jsem přišla domu. Oba na mě koukli? "A na co to chceš vědět?" Houknul na mě táta. Dneska mi nějaký pán řekl, že bych to měla zkusit na nějakým castingu." Vysvětlila jsem mu to. "To je něco jako soutež." Když jsem to slyšela, rozzářili se mi oči...