Ru-blogcom | Nikdy nevíš-Kapitola druhá

Nikdy Nevíš

Kapitola 1. Prodávat písně?

Asi měsíc potom co jsem se dozvěděla co je to casting, jsem jeden našla. Bylo tam sice hodně lidí, ale tak nijak si nic nezkusím. Když jsem přišla na řadu, znérvozněla jsem. "Co-co mám dělat?" Říkala jsem si vduchu. V tom mě zavolali. "Dobrý den." Pozdravila jsem. Všichni na mě koukli. "Co to má jako bejt?" Jeden z nich na mě houknul. "Nějaká z vidlákova? Ha!" Zasmál se další. Já se začala červenat, styděla jsem se a cítila jsem se tak poníženě. "Tak dělej ať už tě máme za sebou!" Křiknul na mě poslední. Já jsem tedy začala. "Výsledky ti pošlem mailem." Řekli mi. "A-ale co to je?" Koukli na sebe a začali se smát. Já jsem raději začala odcházet. "Stůj! Tak tedy na!," podal mi nějaký papír, "Stímhle se tady stav za týden a u ředitele se zeptej na výsledky. Pokud postoupíš přineseš to sem zase." Vzala jsem si papír a běžela. "Tak co?" Ptal se mě otec hned jak jsem přišla. "Za týden se to dozvím." Odpověděla jsem mu.

Celý týden jsem byla hodně netrpělivá a natěšená co bude. Skoro jsem nejdla. No to vlastně skoro nikdy, ale teď to bylo jiný. Když jsem si měla dojít pro výsledky, nikdo tam nebyl.  "Háló?" Zkusila jsem zaklepat na vchodové dveře. Zkusila jsem to hlasitěji. Po chvíli nědko přišel. "Kdo pak jsi? Co pak chceš?" Zeptal se mě nějaký pán, vypadajíc jako uklízeč. "Mám se tu dozvědět něco o výsledcích toho castingu." Ukázala jsem mu papír. "Aha. Děvče, to je v tamté budově naproti." Usmál se na mě a ukázal na budovu. Trošku jsem se zastyděla. "Omlouvám se."  

Přišla jsem k budově. "Uff! Je tu odemčeno." Pomyslela jsem si a šla dovnitř. Snažila jsem se najít ředitelnu. Chodila jsem nahoru, dolů, nahorů, dolů, ale nemohla jsem to najít. Když jsem na někoho narazila, zepala jsem se kde bych to mohla najít. Naštěstí to byla hodná pani a dovedla mě až na místo. 

"Dobrý den." Pozdravila jsem, "mam se tady prý stavit pro výsledky castingu z minulého týdne." Ukazovala jsem mu papír. "Posaď se." Sedla jsem si. On začal něco hledat ve stole. No, asi to byli ty výsledky. Chvilku to trvalo, ale nakonec to našel. "Jak, že se to jmenuješ?" Zeptal se mě a kouknul na mě. "Ehm, Lola Krepstorwonová" Chvilku koukal do papírů a potom zapnul počítač. "Hmmmm..mmmm....á mám to. Takže ty jsi prý postoupila, za týden je tu druhé kolo. Přijď i s tim papírem." Usmál se na mě a ukázal (slušně!!!) na dveře, abych už odešla. Zvedla jsem se a bežela domu.

Vzala jsem si tužku, papír a poloropadlou kytaru a začala jsem skládat. Sice mi je 11, ale i tak už delší dobu si jentak skládám. A protože jsem postoupila, složím si písničku pro druhé kolo. 

Měla jsem to hotové během dvou dnů. Docela se mi to líbilo a pořád jsem si to zpívala, za 1. abych trénovala a za 2. abych si tu písničku naučila. Když jsem jí zpívala rodičům, velice se jim líbila.  A to se líbilo i mně. 

V den soutěže se mi zdálo, že mi celej text z hlavy vypadl. Pořád myslím na mámu. Kéžby tady mohla být s námi. Přešlapuju z místa na místo. Asi po dvouch hodinách už mě konečně zavolali. "To je tadle. Hm tak vítej opět zase tady. Gratuluji, že jsi postoupila, ale pozor! Teď už jsme přísnější." Řekl mi jeden z porotců povrchním a znuděným hlasem. Topu zneděnému bych se nedivila. Chudáci tady musí sedět celý den. No já mam co povídat.

"Dobrý den. Tentokrát jsem si pro sebe složila vlastní píseň." Začala jsem zpívat. Raději jsem si zavřela oči, abych nebyla tak nervní. Představovala jsem si, že jsem u nás v lese a, že tam nikdo jiný není. "Přeruším tě s dovolením." Přerušil mě jeden z porotců. "Tohle jsi opravdu složila sama?" Zeptal se podezíravě. "No ano. Dva dny jsem to skládala." Nechápajích jsem mu odpověděla. Najednou se všichni na svých židlích otočili zády ke mně a začali si něco pivídat. Koukala jsem na ně, abych zjistila co, co se tamu nich děje. Po minutce se otočili na zpět. Chvilku na mě tak koukali a pak jeden z nich začal: "Víš, my jsme hudební kapela a strašně se nám zalíbila tvoje písnička. Byli by jsme rádi, kdyby jsi nám nějakou napsala. Ale nikdo by se to nemusel dozvědět. Dostala by jsi za ní i zaplaceno." Mrnul na mě. "No já nevim. Peníze by se nám docela hodily, ale opravdu se vám líbí?" Všichni kejvly jakože ano.

"A mimochodem. Postupuješ." Zatleskal mi druhý a já s ještě velkým štěstím se odcházela. "A rodině to říct mužu?" Zeptala jsem se. "Ano, aby se nedivli odad máš ty penízky." Usmáli se a zamnou se zaklapli dveře. "Tak co?" Ptal se mě hned tatínek. "Postoupila jseeeem!!!" Vyjekla jsem na něj štěstím. "A po cestě domů ti ještě něco povím."

"Jak jsem si skláda tu písničku, tak jim se strašně moc líbila a zeptali se mě jestli bych jim nějakou nesložila. Souhlasila jsem, protože prý za ní dostanu i zaplaceno." Usmála jsem se na tátu. On na mě jen tak nevěřícně koukal. "Tak to se dej doma hned do práce a ať to stojí za  to!" 

Omlouvám se za tu chybu vtextu (bílé podbarvení)... je někde uprostřed ... nejde mi to nijak upravit.... snad to neva