Ru-blogcom | Nikdy nevíš-Kapitola třetí

Nikdy Nevíš

Kapitola 3. Nečekaná událost

"Už mám refrén od písně, což je super. Včera jsem začala a už si vedu celkem dobře."Pomyslela jsem si.  Řekli mi téma. Moc o něm nevím, protože jsem to asi nikdy nezažila. Bude to o životě a penezích. Má to mít smutnější nádech, ale zárověň, aby to znělo drsně jako život. Nějak si s tím budu muset poradit. Chtějí ji do týdne. Tak zvládla jsem to za dva dny, zvládnu to do týdne. 

 Na konci týdne jsem šla píseň odevzdat mě poslali do nahrávacího studia kde na mě už čekali. Chvilku na to koukali. "Na! Tady máš ty peníze. Za týden bys mohla přinést další." Podával mi jeden z nich obálku s penězi. Bylo tam 20 000 $. Tolik peněz jsem ještě nikdy neviděla. "Děkuji." Poděkovala jsem a odešla jsem.

Když jsem přišla domu, čekalo na mě nemilé překvapení. Otec seděl vedle mé matky a držel ji za ruku. "Tvoje maminka, ona umírá." Umustila jsem obálku z ruky. Ty peníze jsem chtěla dát na léčení matky.  Rychle jsem k ní přiběhla a taky jsem jí chytla za ruku. "Běž pro pomoc. Dneska jsem dostala peníze. Můžeme je použít na léčbu." Se slzami v očích sem na něj vyhrkla a on se na mě kouknul. "To už nemá cenu. Je mi líto, ale už to nevydrží." S otevřenými ústy jsem na něj koukala jak může vůbec něco takového říct. Pustila jsem mamince ruku, políbila jsem jí na čelo. "Mám tě ráda mami." Řekla jsem jí to, protože by to mohly být poslední slova které odemě uslyší. Zvedla jsem obálku a dala ji do šublíku, aby se neztratila. Vyběhla jsem ven. Rychle jsem utíkala do města. Křičela jsem, žádala jsem, ale nikdo mě nevyslechl. Začala jsem brečet. Protože jsem věděla, že už nesthinu najít pomoc, běžela jsem domu aby jsem ztrávila poslední minuty s mojí matkou. Když jsem, ale přišla domu, bylo pozdě. Táta mě objal a utěšoval. 

Celý týden jsem neměla vůbec žádnou náladu něco skládat. Díky penězům co mi dali, jsme mohli zaplatit matce pohřeb. Koupili jsme si nové oblečení a ze zbytku jsme si nakoupili jídlo. V den kdy jsem měla píseň odevdzat jsem nejvíce znérvózněla. Neměla jsem vůbec nic, ani notičku, ani hlásku z textu. Celou dobu jsem, ale myslela pouze na mámu. Nedalo mi to spát. Navíc nám tímhle ubyl jeden příjem a proto je štěstí, že mi dali šanci pro ně psát. 

Šla jsem do studia se omluvit. Byli docela naštvaní, ale chápalo to. "Dobrá, dáváme ti dva dny na víc." Houkly na mě a pokračovali ve své práci. Odešla jsem tedy. 

Hned doma jsem si sedla ke stolu a začala psát. Neměla jsem zrovna dobrou náladu a tak to mělopět velmi smutný děj i hudbu. Když jsem měla hotovo, šla jsem na hřbitov. Ze zbylích peněz jsem jí koupila květiny. Seděla jsem tam u hrobu asi hodinu. Tu píseň jsem vlastěn psala pro mojí mámu, takže jsem jí to zazpívala. "Doufám, že se ti líbí." Opět jsem to nevydržela a začala jsem brečet. Najednou se spustil silný déšť. Rychle jsem utíkala domu. Hřbitov byl u lesa ve kterém žijem, takže jsem doma byla celkem rychle. 

Za dva dny jsem byla píseň odevzdat. Velice se jim líbila. Zase jsem dostala zaplaceno a požádali mě o další. Takhle to chodilo hodně dloho. Pak už mě to, ale přestalo bavit. Začala jsem psát písně sama pro sebe. Zpívala jsem je na ulici a díky tomu jak jsem chodila odevzdávat písně do studia tak jsem si tam domluvila jestli bych si to nemohla nahrát. Díky penězům co mi dali jsme si s tátou kupili nový domov ve městě a já jsem si to nahrávání zaplatila. Moje první písnička se jmenovala "Žít navždy." Poslali ji do rádia a vyvěsili jsme ji i na Youtube. Další píseň se jmenovala "Na vrchol". Byla o tom jak jsem se vlastně dostala k psaní. Ten název mi poradili ve studiu. Za rok, jsem vydala svoji první desku.  Docela se prodávala. 

V roce 2002,  to mi bylo 16 si mě všimla jedna hudební skupina. To už jsme s otcem žili v luxusní vile. On si našel novou přítelkyni, ketrá mi, ale neseděla. No zpátky k té skupině. Jmenovali se For&8H (omlouvám se jestli takový název už existuje) a měli o mě zájem. Byli docela oblíbení. Jejich hudba se mi líbila a tak jsem to přijala...