Nejlepší kámošky navždy? Kapitola druhá

Kapitola Druhá

Další den jsem spala až do půl třetí odpoledne. No spíš už jenom ležela, protože jsem tak zarmoucená, že se mi ani nepovedlo vstát. "Zlato! Ať se s tebou děje cokoliv, měla bys jít za Erceucesem. Už tam po tobě smutní." Zavolá na mě mamka a pak se tedy začnu hrabat z postele. Když přijdu za mamkou do obíváku, předstírám, že mi je šíleně špatně. No mě vlastně je, ale to jenom kvůli tý nervozitě ze včerejška. Ale i přesto jdu za Erceucesem, aby tam nebyl tak sám. Obléknu se a jdu ke stájím. Aspoň se můžu projet a malinko si vyčistit hlavu. Jedou cestou od města směrem na les, protože když po tý cestě jedete asi tak 30 minut klusem tak dojdete k opravdu nádhernému místu. Jak vystřížené z časopisu, nebo nějakého romantického filmu. Jako by to ani nebyla pravda.  Je tam takový menší rybníček a v něm pár ryb. Hend vedele je lavička přesně pro dva a je směrována na západ slunce a zároveň na rybníček, takže když tam jdete na západ slunce tak se to i krásně třipt v rybníku a vytváří to nadhernou atmosféru. Okolo to ho všeho jsou takové růžové prapodivně nádherné květiny, ketré to tu ještě dozdobují. Kéž by jste tu semnou mohli být. 

Slezu z koně a jdu si sednou na lavičku. Erceuces si stoupá vedlě mě. Chvíli jen tak sedím a přemýšlím o všem a o všech. Najednou slyším jemné klapání. Pak to začne zesilovat mě dojde, že to jsou kopyta od koně co se blíží k nám. Popravdě jsem tady ještě nikoho neviděla. Je to totiž docela daleko od města a poblíž nikdo jinej nebydlí. Když přijede blíž k nám, všimnu se, že je to krásnej kluk. Asi tak ve věku jako já. A pak si všimu, že on si nevšimnul, že tu jsem. Tak ted sleze z koně. Uváže ho ke stromu a jde si sednout na lavičku. Až když se otočí od toho stromu tak mě vidí jak na něj koukám. "Omlouvám se. Nevšiml jsem si, že tady jste. Pokud nevadí, mohu si sednout?" Promluví na mě takovým slušňáckým hlasem a, když na mě pohlídne tak si uvědomím, že sem se asi zamilovala. Srdce mi buší o sto šest a je tak hlasité, že se bojím, že to usliší. Potrhaným hlasem na něj promluvím. "N-Ne to je v-vp-vpoho.. Aspoň tu-t-tu nebu-b-b-udu tak s-s-sama." Zaseměju se a on si sedá vedle mě. "Tvůj kůň?" Zeptá se a pohladího. Zachychtu se a kývnu, že jo. "Já jsem Erik. Bydlím tady v Hokestownu. No, před pár dněma jsme se sem přistěhovali. A Jak se jmenujš ty?" Podívá se na mě a oči se mu rozzáří. "No já jsem Enrike. Taky bydlím tady v Hokestownu. Žiju tady už od dětství.-- A můžu mít otázku?," kývne, že jo, "Jak si to tu našel?" Chvíli je ticho. Až takové trapné ticho. Pak jenom otevře pusu jako by chtěl něco říct, ale neřekne to. Radši se ho zeptam ještě jednou. "No.. Včera, když jsem se jel projet, abych to tu poohlídnul tak jsem na to místo narazil. A vzhledem k tomu, že jsme se doma pohádli, tak si musím nechat vyčistit hlavu.

" Končeně mit to poví. Pak jenom natáhne ruce a protáhne si je. Pak se zvedne a zamávámi na znamení, že už odchází. Sice nechápu proč mi nic neřekl, ale to je už detail. Nasedne na koně a odjíždím opačným směrem než přijel. Takže asi pokračuje v obhlížení. Já ho jenom pozoruju dokud můžu. Když už ho nevidim tak taky nasednu na koně a jednu domu.

"Ále! Tobě je už líp?" Vybafne na mě máma hned, když vkročim do dvěří. Já jenom na ni vyvalím oči a kývnu. Obejdu jí a jdu do svého pokoje. Jdu na počítač. Zapnu google+ a facebook, abych mohla oznámit Elis tu novinu. Když se přihlasím, dojde mi, že mě vlastně nesnáší. Začne mě šíleně bolet hlava píská mi v uších. Kouknu se na profil google+ a vidím tam video co mi někdo poslal. Zapnu ho tedy. Nejdříve tam běhaj fotky mě a Elis. Pak pár fotek Elis a Mormela. Pak je tam taková rána a hned potom video z tý párty. Já a Mormel ve skladě či co. Sklopím hlavu. Položím si hlavu na polštář. Z nočního stolku si vezmu sluchátka a pustim si nějaké smutné písničky. Po chvíli si uvědomím, že pláču. Tak tedy vstanu. Prohrabu se malinko ve vlasech. Kouknu na sebe v zrcadle a vzdechnu: "Takhle už to dál nejde!-" Učešu se a jdu za Erceucesem, abych nebyla tak sama. Když tak stojím ve stáji a pohlížím na ostatní koně, napadne mě, že bych se mohla projet. Osedlám tedy koně a jedu směrem k lesu cestou od města.  Je to asi pět minut cesty než dojedu na jedno užasné místo na světě. Je to nahoře na skále. Někdo tam vykopal rybník a okolo vysázel květiny. A pak už to jenom obklopují tři obrovské lípy a zbytek jsou smrčky nebo břízky. Je tam i lavička, ketrá je nasměrována tým směrem, že když je západ slunce tak se i nádherně bliští v rybníčku. No dokonalé místo. Jak z filmu. Jako kdyby to ani nebyla pravda.-

Dojedu na místo a slezu z koně. Uvážu ho ke stromu jako vždycky. Jdu si sednout na laviču. Každou chvíli by měl přijít západ slunce. Položím si ruce nastehna a uvolním se. Zavřu oči a nechám proudit myšlenky jako vodopád, který slyším v dáli. Úplně se uvolním a snažím se nymslet na tu událost. Najednou uslyším dusot kopyt koně. Ohlídnu se a zahlédnu nějakého mladíka na černém koni s dlouhou, nádherně pročesanou hřívou. Všímám se, že se blíží ke mně. Zastaví a ani si mě nevšimne. Pak zvedne hlavu a zahledí se na mě.. Jako kdyby se lekl. Koukne se do země. Chvíli stojí, ale pak odjede. Asi čekal, jestli neodejdu. Byl tak nádherný. Kouknu se zpět na západ a koukám směrem ze skály dolů. Najednou slyšim hlasitý vystřel!