Ru-blogcom | Nejlepší kámošky navždy? Kapitola čtvrtá

 Další den taky nejdu do školy a tak se jdu zase projít do opuštěně čtvrti kde jsem včera našla Elis. "Ahoj," pozdravím ji, ale ona mě ignrouje, "chtěla bych si promluvit." Stále mě ignoruje. Mávnu jí před obličejem, ale taky neeraguje. Já se jenom zhluboka nadechnu a vydechnu. Jen tak se koukám do země. Najednou se Elis zvedne. Já se na ní podívám. Usměju se. Ona taky.Chvíli tam jen tak stojíme. Já pak chci něco říct, ale Elis natáhne ruku a dá mi pěstí. Já semě začne  bolestí sesunu na zem. Pak se chytn za oko a koukám na Elis. Ta na mě začne nechutně řvát. A takový sprostý nadávky, že to sem ani nebudu psát. Jak na mě řvala, přišlo mi to jako věčnost. Najednou jsem ucítila jemné píchnutí v levé paži. Kouknu se tam a vidim jak nějak chlápek mi vpichuje nějakou drogu. Najednou se mi začerní před očima a omdlim.

Probudila jsem se až v nemocnici. Nejdřív jsem skoro vůbec nic neropoznávala, ale po chvíli jsem si to uvědomila. Prohrábla jsem se ve vlasech a posadila se. Hodně dlouho jsem jen tak seděla a prohlížela si místnost. Bylo to proto, že ta droga ještě malinko působila a tak jsem měla hodně zpomalené reakce. Měla jsem strašně otázek. Co se pak dělo? Kdo mě odvezl do nemocnice? Proč to ten týpek vůbec udělal? Co pak semnou dělal? Jak dlouho jsem "spala"? Co je ta pichlavá bolest co ma  v zádech? Jak je teďka asi Elis?....

"Už jsme mysleli, že se neprobudíš." Vejde do místnosti dokotor a vezme do rukou nějaké desky. Docela dlouho se díval na papíry co byli uvnitř a pak je položil na stůl. "Za chívili by měla přijít vaše matka. Měla jste veliké štěstí, že sem nám povedlo tě zachránit. A ještě bys raději mněla něco vědět." Přichází odmlka a já natahuju uši co to bude. "Díky té jehle, ktreou tě nadrogovali, jsi pozitivní na HIV. Teda zatím se to tak ukazuje. Ještě to není jisté. Je totiž dost možné, že jsme se spletli. Ta droga, kterou jsi měla v krvi udělala velký zmatek. Chvíli jsme si mysleli, že jsi i mrtvá. Pak to vypadalo na různé druhy těžkých chřipek. Za týden se testy prokáží. Plus! Byla jsi v komatu. Spala jsi skoro dva měsíce. Už tě chtěli odpojit." Při slovech "dva měsíce" mě zamrazí v zádech a s údivem nechávám pusu otevřenou dokořán. Po pěti minutách přijde sestřička. Natřepe mi polštáře. Uchopí mě za ramena a pomalu mě položí na lůžko. 

Po týdnu mě z nemocnice pustili. Já, ale stále nebyla připravena jít do školy. Naštěstí řekl doktor mí mamce, aby mě ještě týden projistotu nechala doma. 

Protože bych se celej tejden nudila, tak jsem ho trávila spíše na počítači. Ve středu jsem si všimla, že někdo na facebooku vytvořil novou skupinu. Je to něco o mě. Samozdřejmě kiberšikana nebo jak se to jmenuje.  Celá zrudnu a s pláčem se položím na postel. Brečím strašně dlouho, že se už i divím, že jich je tolik. 

Asi po hodině trucování mi zazvoní mobil. Docela se leknu, protože jsem to v žádném případě nečekala. Zvedenu se z postele. "Skryté číslo?" Podivím se. A protože nikdy skrytá čísla nezvedám, vytípla jsem to.

Dneska jsem měla být doma sama, a kdyby se nic nestalo, byla by tu mega párty. Ale nebude a tak si jenom sednu k televizi s kbelíkem zmrzliny. 

Opět mi volá skyrté číslo. Takže ho opět nezvedam. Dlouho se zamyslím nad vším. Hlavně se snažím vymyslet, co se asi stalo během těch dvou týdnů.

"BUM! PRÁSK!" 

-ozve se ze stájí a leknutím poposkočím. Pomalinku se zvednu z gauče. Jdu k zadním dveřím co vedou na zahradu. Vedle dveří jsou ona. Z jednoho se kouknu ven směrem ke stájím. "Někdo se tam hýbe!!" Zašeptám si nejistě pro sebe. Chvíli se tam jen tak dívám. Optarně otevřu dveře a vyjdu ven. Pomaličku se plížím a otevřu vrata. Nechutně zapískají. Nikdy mi to tak nechutné nepřipadalo, ale jak se těd snažím být zticha. Pomaličku v kročím. Rozsvítím a -

"To ne! Né to prosím Neeeeee!"

porkačování příště...